Přeskočit na obsah
Zpět na všechny články
Rozhovory
29. 10. 2026
0
0

„Výzkumy ukazují, že podceňujeme, jak příjemně naše poděkování druhého zasáhne, a naopak přeceňujeme, že bychom při něm mohli vypadat hloupě,“ říká psycholožka Sylvie Navarová

Vděčnost si často spojujeme s tím, co máme – se zdravím, domovem, rodinou nebo chvílemi, které nám život přináší. Možná ale někdy zapomínáme zastavit se u toho, za koho jsme vděční.

Lidi, kteří při nás stojí, pomáhají nám, vyslechnou nás nebo nám jednoduše připomínají, že na život nemusíme být sami, často považujeme za samozřejmou součást života. Jsme za ně vděční, ale málokdy se nad tím skutečně zamyslíme. Přitom vědomí, že máme kolem sebe někoho, o koho se můžeme opřít, je důležité pro náš pocit bezpečí a stability – a to už od dětství.

Právě tyto lidi si připomínáme 8. listopadu, kdy slavíme Den dobrých andělů. Je to příležitost zastavit se a uvědomit si, kdo je tím naším dobrým andělem – a třeba mu také říct, že jsme rádi, že jej v životě máme.

Co nám vděčnost přináší a proč má smysl ji říkat nahlas? O tom jsme si povídali s psycholožkou a psychoterapeutkou Sylvií Navarovou.

PhDr. Sylvie Navarová

Co to vlastně vděčnost je?

Vděčnost je emoce, ale také schopnost všímat si toho, co je v našem životě dobré a cenné. Můžeme ji cítit za to, co máme nebo jsme prožili, ale také za lidi, se kterými svůj život sdílíme. Často ji vyvolá třeba nečekaná pomoc, pozornost nebo prostá přítomnost druhého člověka.

Vděčnost nemusí znamenat, že je všechno v našem životě ideální. Člověk může být za něco vděčný a současně prožívat smutek, obavy nebo zklamání. A není potřeba se do vděčnosti nutit.

Výzkumy však naznačují, že rozvíjení vděčnosti může prospívat psychické pohodě. Lidé, kteří se na ni vědomě zaměřují, často popisují větší vnitřní klid a pozitivní změny také ve vztazích s okolím.

Proč je pro nás důležité uvědomovat si lidi, které máme kolem sebe, a být za ně vděční?

Může nám to připomenout, že máme s kým sdílet radosti i starosti a na koho se obrátit, když potřebujeme pomoc. Konkrétní vzpomínka na něčí podporu také posiluje pocit blízkosti: někdo si mě všiml, věnoval mi čas, záleželo mu na mně. Podstatná je přitom kvalita vztahů, ne jejich počet.

Někdy máme tendenci brát blízké lidi jako samozřejmost a jejich přítomnost si naplno uvědomíme až ve chvíli, kdy je potřebujeme nebo je ztratíme. Na to, co je v našem životě dlouhodobě přítomné a spolehlivé, si zvykneme. V každodenním shonu pak naši pozornost snadno zaměstnají povinnosti, problémy a věci, které je potřeba rychle vyřešit. Partnerova pomoc nebo pravidelný telefonát blízkého člověka mohou zůstat bez povšimnutí, přestože jsou důležité.

Je dobré se občas zastavit u obyčejné otázky: Kdo mi dnes něco usnadnil, kdo mě vyslechl nebo potěšil? A dát tomu člověku vědět, že jsme si toho všimli.

Co vděčnost a děti? Jak důležité je pro malé děti vědomí, že na světě nejsou samy a mají se na koho obrátit?

Pro malé dítě je zásadní opakovaná zkušenost, že někdo vnímá jeho potřeby a reaguje na ně. Když se bojí, dospělý mu pomůže se uklidnit. Když ho něco zaujme, dospělý s ním sdílí jeho zájem. Tím se postupně vytváří důvěra ve vztahy a pocit, že na jeho prožívání záleží. A také pocit, že je důležité jako člověk. Že má svou hodnotu.

V takovém vztahu se dítě učí rozumět emocím, komunikovat a postupně zvládat to, s čím si zatím samo neporadí. Když dítě podporu skutečně zažívá, snáze se učí poskytovat ji také druhým.

A teenageři?

U dospívajících potřeba blízkosti a opory nezmizí, mění se spíše způsob, jakým ji mladý člověk přijímá. Chce mít vlastní názor, soukromí a možnost rozhodovat. Zároveň může prožívat nejistotu, vztahové potíže nebo tlak na výkon ve škole, a proto potřebuje někoho, komu důvěřuje. Nemusí to být vždy rodič. Může to být i jiný bezpečný dospělý – trenér, učitel nebo někdo blízký z okolí.

Důležité je, aby dospělý bral prožívání teenagera vážně a dokázal naslouchat i při nesouhlasu. Aby ho hned nezačal shazovat, zesměšňovat nebo hodnotit. Dospívající nám nemusí říkat úplně všechno. Důležité je, aby věděl, že může přijít i s něčím nepříjemným a že mu pomůžeme hledat další postup.

Jak tedy hledat rovnováhu mezi tím dát teenagerovi prostor a zároveň mu dát najevo: „Jsem tady, kdybys mě potřeboval/a“?

Pomáhá respektovat soukromí a současně udržovat běžný kontakt. Zájem se nemusí pokaždé změnit ve vyptávání nebo radu. Můžeme se zeptat: „Chceš, abych tě teď jen vyslechla, nebo spolu máme hledat řešení?“ A když dospívající sám přijde a chce se bavit, je dobré tyto chvíle využít. Odložit práci a všechno, co právě děláme, a dát tím najevo: „Jsem tady pro tebe.“

To tedy znamená, že náš „dobrý anděl“ nemusí dělat velká gesta? Může jím být někdo, kdo nám ‚jen‘ zavolá, vyslechne nás, zastaví se nebo je prostě jen nablízku?

Ano, nemusí udělat nic mimořádného. Velkou hodnotu má i to, že někdo zavolá, zeptá se: „Jak se máš?“ a opravdu počká na odpověď. Nebo přinese jídlo či s námi prostě jen chvíli zůstane. Důležité může být právě to, že si nás někdo všimne, všimne si naší situace a věnuje jí pozornost. Někdy stačí opravdu jen jedna věta, která zaklapne.

Dobrá pomoc vychází z toho, co druhý potřebuje. Někdy chce poradit, jindy potřebuje praktickou pomoc nebo klidnou přítomnost. Proto bývá užitečnější zeptat se: „Co by ti teď pomohlo?“ než automaticky rozhodnout za něj.

Je důležité vděčnost nejen cítit, ale také ji říct nahlas? Co se může přinést, když někomu řekneme: „Děkuji, že tě mám“?

Vyjádřené poděkování druhého může potěšit a podpořit vzájemnou blízkost. Výzkumy ale ukazují, že lidé podceňují, jak příjemně jejich poděkování příjemce zasáhne, a naopak přeceňují, že bychom při něm mohli vypadat hloupě.

Často pomůže být konkrétní: „Děkuji, že jsi mi včera zavolala. Pomohlo mi, že jsem o tom mohla mluvit.“ Nemusí jít o velké vyznání ani veřejné gesto. Někomu je přirozenější zpráva nebo krátký vzkaz.

Den dobrých andělů, který se slaví 8. listopadu, nám připomíná lidi, za které jsme ve svých životech vděční. Za koho jste vděčná Vy? A myslíte si, že jste také někomu dobrým andělem?

Zda jsem pro někoho takovým „dobrým andělem“, by nejlépe posoudili druzí. Jako psycholožka a psychoterapeutka se snažím vytvářet prostor, v němž člověk může mluvit o tom, co prožívá, lépe porozumět své situaci a postupně nacházet vlastní možnosti, jak dál. Prostor, kde může být opravdu sám sebou.

Osobně jsem pak vděčná za rodinu, kterou mám, a za úžasné kolegyně, se kterými spolupracuji už více jak 30 let. Bez rodiny a kolegyň bych nezvládala to všechno, co dělám. Jsou to mí dobří andělé. A za to jim opravdu moc děkuji!

PhDr. Sylvie Navarová

Psycholožka, psychoterapeutka, supervizorka a koučka. Psychologické a psychoterapeutické práci s klienty se věnuje od roku 2005, zaměřuje se na individuální, párovou i rodinnou terapii. Je členkou České asociace pro psychoterapii a působí také jako lektorka a odbornice na prevenci vyhoření a zvládání náročných životních situací.

8. listopadu slavíme Den dobrých andělů

Každý ve svém životě máme ‚dobrého anděla‘. Člověka, který nám dodává sílu, naději a inspiraci nebo je nám jednoduše nablízku, když ho potřebujeme.

Den dobrých andělů, který vyhlásila nadace Dobrý anděl, nám má připomínat, že dobré anděly nemají jen rodiny s vážným onemocněním, kterým nadace pomáhá. Máme je všichni.

Poděkujete tomu svému. Tipy a nápady najdete na dendobrychandelu.cz.

Staňte se i vy Dobrým andělem!

Dobří andělé podporují rodiny, v nichž se dítě nebo jeden z rodičů potýká s onkologickým nebo jiným vážným onemocněním a které se vlivem této nemoci ocitly ve složité životní situaci. Umožněte jim soustředit se na to nejdůležitější – zdraví svých blízkých.