Šestnáctiletý Matteo se potýká s nízkofunkčním autismem spojeným s těžkým mentálním postižením. Společně s maminkou a starším bratrem Maximem, který studuje vysokou školu, žije v Praze. Paní Martina ve svém vyprávění vzpomíná na to, jak složité bylo ze začátku synovo onemocnění přijmout, i na to, co jí Matteo do života přinesl nového.

V září 2009, když byly Matteovi dva roky, jsem se měla vracet po rodičovské dovolené do práce, kam jsem se velmi těšila. Pracovala jsem tehdy jako asistentka jednatele mezinárodní firmy s 2500 zaměstnanci. Jenomže už začátkem května jsem si všimla, že je syn nějak jiný. Najednou přestal dělat věci, co znal, stranil se dětí, v noci vstával z postýlky a točil se potmě dokola… První signály jsem ignorovala a říkala si, že se špatně vyspal, nemá náladu, nebo něco podobného. Pak jsme ale začali zkoušet, zda by vydržel v jesličkách. Probíhalo to tak, že kam jsem ho ráno posadila, tam jsem ho za pár hodin našla. Vzhledem k tomu, že mám ještě dva starší syny a měla jsem tak srovnání, rozhodla jsem se to řešit.

Lékař, pediatr, mi řekl, že to je kluk a ti jsou opožděnější. S tím jsem se moc nechtěla smířit a objednala syna k psychologovi. Ten moje podezření potvrdil a poslal nás s doporučením do Fakultní nemocnice v Motole na psychiatrii, kde jsem slyšela konečnou diagnózu - dětský autismus s mentální retardací. Zdálo se mi to jako strašná tragédie, byla jsem nešťastná, bezmocná. Po nějaké době zoufalství, smutku, vzteku a četných otázek, nám začal boj s touhle nemocí.

První bylo potřeba se rozhodnout, zda dát synka do týdenního stacionáře a žít si svůj „bezproblémový život“, nebo se v podstatě vzdát všeho. A protože bych neuměla žít s tím, že je někde sám beze mne, rozhodnutí bylo jasné. Po čase jsem zjistila, že je lepší nebojovat, ale naučit se s touto nemocí žít. Nesnažila jsem se syna předělat, ale z části svůj život přizpůsobila tomu jeho. Otevřel mi oči a já vnímala věci, na které dospěláci s věkem a všedními starostmi nemají čas – přijdou o fantazii. Syn je nyní jako pětileté dítě, i když je mu již 16 let. Byla a je to pro nás v podstatě nekonečná cesta, ale my si ji děláme co nejhezčí. Pomáhají nám s tím i Dobří andělé, kterým patří obrovský dík. Bez jejich pomoci, bychom postupné krůčky vpřed dělat nemohli. Děkujeme za vše, co pro nás a další rodiny, které postihla nějaká nemoc, dělají.

Tahle moje práce na plný úvazek má smysl, opravdový smysl, a z každého dne mám ohromnou radost. V době covidových opatření jsem zjistila, že výuka doma Mattea naučí více, a tak jsem požádala o domácí vzdělávání. Ano, je to opět více práce pro mě, ale jsem šťastná, když vidím, co vše už dokáže. Nemoc svého dítěte musíme přijmout a udělat jí v našich životech místo navždy.