Tříletý Kubík bydlí se svými rodiči Kristýnou a Vladimírem a starším bráškou Vojtíkem v Mladé Boleslavi. Jeho příchod na svět byl předčasný a bohužel se neobešel bez poporodních komplikací. Kvůli nim se potýká s řadou zdravotních problémů. On ani jeho rodiče ale nic nevzdávají a pravidelným cvičením a silnou vůlí se přibližují k velkému cíli – aby se jednou Kubík postavil na vlastní nohy a mohl si se svým bráškou zahrát fotbal. Příběh své rodiny vypráví paní Kristýna…

Náš Kubíček se narodil předčasně, ve 32. týdnu těhotenství, akutním císařským řezem z důvodu nezjištěné preeklampsie. Jelikož velmi špatně dýchal a byl malinký, lékaři ho ihned po narození převezli do specializovanější porodnice v pražském Podolí, kde nakonec strávil 43 dnů. Než jsem za ním mohla přijet, už jsem od lékařů věděla, že to s jeho zdravotním stavem nebude nejlepší. Poté, co jsme se se synem shledali, jsme si od lékařů vyslechli, že se potýká se závažným oboustranným krvácením do mozku, opakovanými poklesy krevního cukru a draslíku, postižením jater a dalšími komplikacemi. To nás s mužem úplně zdrtilo.

Kubík je ale opravdu velký bojovník už od narození. Po pár kritických dnech se velmi rychle začal zbavovat hadiček, kterých kolem něj bylo opravdu hodně, kyslík už mu stačil pouze v inkubátoru, postupně se mohly vysadit i léky, které bral, a dařilo se mu lépe a lépe. Začínali jsme věřit, že už se konečně všechno v dobré obrací. Pak jsme s ním ale museli absolvovat ještě magnetickou rezonanci, jejíž výsledky nás opravdu vyděsily. „Váš chlapeček prodělal velmi těžké oboustranné krvácení do mozku a mozkový infarkt. Prognóza je taková, že bude mít těžkou formu dětské mozkové obrny s velkou pravděpodobností mentální retardace a epileptickými záchvaty,“ sdělil nám doktor a nám došla slova.

Kubík ale opět zabojoval a nakonec jsme v desátý den, co byl s námi na světě, opustili oddělení resuscitace a mohli na neonatologické oddělení. Tam jsem k němu mohla i více chodit, chovat ho, krmit a dokonce už i koupat. Začali jsme společně s fyzioterapeutkou cvičit Vojtovu metodu a jediné, co byl ještě problém, bylo krmení. Stále ještě dostával jídlo skrze sondu do bříška. I to ale nakonec zvládnul a naučil se pít z lahvičky. A tak si pro nás konečně mohl přijet manžel a jeli jsme domů.

Kubíkova diagnóza nakonec zní spastická dětská mozková obrna a opožděný psychomotorický vývoj. Denně s ním cvičíme Vojtovu metodu s prvky Bobath konceptu, provádíme logopedická cvičení. Snažíme také pravidelně navštěvovat neurorehabilitace, hipoterapii a kraniosakrální terapii.

Všichni jsme nesmírně rádi, že to Kubík nevzdal a stále bojuje dál, a to i přes to, že ne vždy se mu povinná cvičení líbí. Ale jinak je to většinu času veselý a vysmátý chlapeček, který pořád vymýšlí nějaké lumpárny. Věříme, že jeho největším přáním je naučit se samostatně chodit, aby si mohl se svým starším bráškou zahrát fotbal. K tomu by mu měly pomoci i ortézky na nožičky, které nosí od začátku roku. My, rodiče, si samozřejmě moc přejeme, abychom od něj někdy slyšeli, jak na nás volá „mámo a táto“, ale věříme, že se dočkáme. Tak nám a Kubíkovi držte palce, před námi jsou další veliké cíle! A my věříme, že je společně zvládneme :-)