Osmnáctiletý Samuel je student gastronomie, který se svým bratrem, dvojčetem Oliverem, a rodiči Barbarou a Květoslavem, žije v Olomouci. Před rokem mu při preventivní prohlídce u lékaře zjistili akutní leukémii. Jak mu onkologické onemocnění změnilo život a co mu naopak vrátilo chuť žít?

Same, sportuješ, zajímáš se o gastronomii, kterou ses rozhodl i studovat, rád trávíš čas s kamarády. Jak vypadal tvůj běžný den a co jsi dělal ve volném čase, než jsi onemocněl?

Jsem mladý kluk s velkou vášní pro vše, co mě baví. Často se cítím, že se moc do dnešní generace nehodím, obzvláště proto, že se snažím vše dělat po svém a tak, jak to jiní lidé nedělají. Mám rád originalitu, zkoušení nových věcí a výzev. Pokaždé když se mi naskytne nějaká příležitost, tak ji využiji. Miluji sport a aktivní život, proto je pro mě dost nepříjemné překonávat tuhle nemoc. Nemohl jsem dělat aktivity, co jsem dělal rád. Jednou z mých nejoblíbenějších aktivit byla jízda na horském kole, bavilo mě na kole skákat, jezdit lesem, dělat salta a jiné triky.

Každý můj den byl aktivní. Ráno jsem jel do školy na kole, a to i v zimě. Škola mě celkem bavila a pořád baví, samozřejmě ne všechny předměty, ale zbožňuju cizí jazyky a literaturu. Po škole jsem jel většinou domů, udělal úkoly a když nebyly, tak jsme šli s kamarády ven na kolo. Přes zimu jsem ale po škole svůj čas trávil na brigádě v restauraci, kde jsem to měl opravdu rád díky skvělému kolektivu a super lidem. Taky jsem přes zimu dělal silové tréninky a aktivity, co se v dané době objevily. Například minulý rok jsem chodil do tanečních. Víkendy většinou vypadaly tak, že jsem se svými přáteli někam vyrazil, buď na kolo, nebo třeba na hory, na chatu a podobně. Prostě jsem pořád něco dělal.

Vybavíš si, kdy a jak jsi přišel na to, že s tebou není něco v pořádku? 

Minulý rok jsme byli s kamarády ve Španělsku v La Poma, to je středisko, kde jezdí jezdci na kole z celého světa. Byli jsme tam devět dní a bylo to opravdu parádní. Navštívili jsme i Barcelonu, obešli jsme si super památky, restaurace. Byla to prostě super dovolená. Když jsem se vrátil, měl jsem jít na preventivní prohlídku ke svému lékaři a zároveň na odběry. Tam zjistili, že mám málo krevních destiček. Ten den mě poslali ještě na další odběry a pak nám zavolali domů z nemocnice, že mají podezření, že bych mohl mít leukémii. Den na to jsem šel na odběry kostní dřeně a prokázalo se, že ji opravdu mám. Pak jsem ležel měsíc v nemocnici v úplné izolaci, kdy jsem nemohl ani na chodbu. Mohli za mnou jen rodiče.

Nemohl jsem najednou mezi lidi, nemohl jsem sportovat, změnil se můj vzhled, cítil jsem se jako úplně někdo jiný. Měl jsem štěstí, protože na mou nemoc přišli ještě na začátku. Oproti ostatním pacientům jsem neměl žádné komplikace, cítil jsem se naprosto v pořádku a to, že je něco špatně, zjistili až z odběrů krve.

Co následovalo poté, co ses dozvěděl svou diagnózu? Bylo těžké to říci svému okolí, kamarádům?

Oznámit to ostatním pro mě bylo dost nepříjemné, a to hlavně proto, že mi bylo těch, kterým na mě záleží, hrozně líto, že jsou z toho nešťastní. Já upřímně jsem neměl žádný pocit, když mi tohle oznámili. Nebyl jsem smutný ani naštvaný, bral jsem to hrozně neutrálně. Ani jsem nepomyslel na to, že bych mohl umřít, nebo na něco špatného. Ani jsem se nebál, spíš jsem doufal, že to dobře dopadne.

Na chvilku odbočíme otázkou na Olivera - jak jsi ty vnímal bratrovo onemocnění?

Nijak zvlášť jsem to neprožíval, jen jsem měl strach o bráchu a viděl jsem, že i rodiče o něj mají velký strach. Doma to občas kvůli tomu nebylo moc veselé. V rámci domácích povinností vytahujeme s bráchou myčku, každý jedno patro. I když byl v nemocnici, tak jsem mu to vždycky symbolicky nechával k vytažení, měl jsem pak pocit, že je doma :-)

Ze solidarity jsem si taky, společně s naším bratrancem, oholil hlavu. Samovi nakonec z nás tří zůstaly vlasy na hlavě nejdéle, což bylo docela úsměvné. Ale pak, když už mu vlasy začaly padat, už jsem s ním držel krok.

Same, kdo je ti během horších dnů oporou? Co konkrétně ti pomáhá odvést myšlenky jinam? 

Ze začátku byla mou největší oporou moje rodina a bývalá přítelkyně. Ta tady pro mě byla snad pořád, když mi bylo zle, když jsem byl smutný… Jenže v polovině mé léčby se se mnou rozešla a odletěla za tátou do Kanady. Pro mě to nebylo vůbec příjemné a dost těžko jsem to nesl, obzvlášť proto, že už tak jsem na tom psychicky kvůli množství léků a kvůli mé nemoci nebyl zrovna nejlépe. 

Po nějaké době jsem převedl svoje myšlenky jinam, dalo mi to motivaci a začal jsem se soustředit hlavně na sebe. Na to, že chci zase sportovat, trávit čas s kamarády a podobně. Proto ke mně domů, když to šlo, chodili kamarádi - aspoň mě pozdravit a popovídat si. V horších chvílích, když jsem byl v nemocnici nebo v izolaci a s lidmi jsem se vidět nemohl, jsem se soustředil na věci, co mám rád, jako jsou knížky a hudba. Pořídil jsem si na dlouhé chvíle doma elektrickou kytaru, na kterou jsem vždy chtěl umět hrát. Jenže jsem kvůli mým aktivitám neměl čas na to hrát, a tak když jsem pak měl času dost, hrál jsem často.

Jak jsi snášel léčbu, co pro tebe bylo nejnáročnější? A co jsi jako student gastronomie říkal na nízkobakteriální dietu a s ní spojený omezený jídelníček, který je při léčbě potřeba?

Musím přiznat, že oproti ostatním pacientům jsem léčbu snášel dost dobře, obzvláště proto, že jsem neměl takové komplikace jako ostatní. Nejvíc nepříjemné pro mě bylo asi, když mi bylo nevolno a zvracel jsem, nebo když jsem na určitý typ chemoterapie měl alergickou reakci a celý jsem otekl a nemohl jsem dýchat.

Stravování pro mě bylo hodně nepříjemné, protože jsem kvůli množství kortikoidů měl dočasnou cukrovku a vlivem nedostatku krvinek jsem byl v neutropenii (pozn. DA - stav kdy dojde k výraznému poklesu počtu bílých krvinek, který je spojen s velkou náchylností k infekčním onemocněním). Proto jsem si musel pořád hlídat cukry a mohl jsem jíst jen jídlo, které mi nezpůsobí žádnou infekci. Při této nízkobakteriální dietě jsem nemohl jíst neoloupané ovoce ani zeleninu, ořechy atd. Také vše, co jsem jíst mohl, jsem musel sníst do 24 hodin a vše muselo být tepelně upravené. Samozřejmě jsem si ani nemohl například objednat jídlo z fast foodu nebo restaurace, protože bylo riziko, že by na něm mohla být nějaká bakterie.

Podělil ses s námi o nápad napsat kuchařku, která by věnovala receptům, vyhovujícím podmínkám stravování se při onkologickém onemocnění. Čím by byla jedinečná?

Všiml jsem si, že v nemocnici nejsem jediný z pacientů, co má se stravováním problém. Proto mě napadlo pro pacienty a jejich rodiče napsat kuchařku s jednoduchými i složitými recepty, které by ale byly z potravin, které můžou pacienti při léčbě běžně konzumovat. Chtěl bych, aby v kuchařce nebyla jen jedna kuchyně, ale kuchyně celého světa, protože pacient na kortikoidech má často zvláštní chutě.

V čem konkrétně ti nejvíce pomohly příspěvky od Dobrých andělů?

Neskutečně si vážím všech jejich příspěvků, obrovsky mi pomáhají vrátit se zase do běžného života. Často za ně kupuji potraviny, ze kterých pak připravuji pokrmy a zlepšuji se tak ve svém oboru. Také jsem si za tyto příspěvky pořídil nějaké věci na kolo a sportovní vybavení, které mi pomůže se dostat fyzicky zase tam, kde jsem byl. Moc rád bych vám, Dobří andělé tímto vzkázal, že si neskutečně vážím vaší pomoci a vašich příspěvků, protože mi opravdu pomáhají.