Tříletý Toníček žije spolu s maminkou Lucií a tátou Michalem v Praze. V květnu 2021 mu byla diagnostikována akutní leukémie. Peripetie, které při léčbě celá rodina zažila, popisuje pan Michal.

První část vyprávění najdete zde.

Po propuštění Toníčka do domácího léčení vše probíhalo dle předem daného harmonogramu, avšak nevyhnuly se nám komplikace. Syn hůře snášel chemoterapie a tak měl opakované nutné pauzy mezi dílčími etapami jednotlivých bloků léčby a nevyhnuly se nám ani krátkodobé hospitalizace. V důsledku toho došlo naštěstí ke kontrolnímu odběru kostní dřeně. Výsledek byl pro nás další tvrdý zásah. Během pěti měsíců již druhý. U Toníčka začalo docházet k relapsu, tj. návratu leukémie. Lidově řečeno byla léčba na 95% účinná, avšak u této zákeřné nemoci jsou možné jen dvě varianty. Úplné vyléčení nebo smrt.

Toníček musel podstoupit nejtěžší formu chemoterapie a následovat měla transplantace kostní dřeně. Bohužel chemoterapie byla opět spojena s vedlejšími účinky, takže byl syn se ženou hospitalizován od října do poloviny prosince 2021. Pak nám bylo umožněno na týden se nadechnout a užít si rodinné předvánoční pohody před nejtěžší zkouškou.

21. prosince 2021 – rozloučení se synem a ženou, kteří nastoupili na Transplantační jednotku. Za týden následovala transplantace. Týden po ní Toníček v postýlce skotačil a dováděl. Věděli jsme, že náš syn je bojovník, který se nevzdává, ale když nám lékař řekl, že toto ještě neviděl, protože musí mít ohromné bolesti a přesto takto skotačí, tak jsme věřili, že vše bude dobré, protože ten životní elán z něj jen sršel.

Toníček se zotavoval a začátkem února 2022 byl propuštěn do ambulantní péče. Po transplantaci jsou kritické první tři měsíce. A tak, bez ohledu vše ostatní, jsme se izolovali od světa, abychom neriskovali zavlečení i sebebanálnější virózy domů. V tomto období byla vaše pomoc pro nás doslova existenční.

V této době se jednoho dne Toníček rozhodl, že začne chodit a tak vstal a začal dělat první samostatné krůčky. Byli jsme nadšení a šťastní. Syn však dál objevoval svět a přes různé peripetie a komplikace si užíval života. Postupně klesalo množství léků, které musel užívat a začal se rozvolňovat režim. Konečně jsme mohli i na procházku, byť časově omezenou. Ale vše se postupně lepšilo. Loni v létě se nám dokonce podařil i výlet za prarodiči a po téměř dvou letech Toníček spal a byl přes noc jinde než doma nebo v nemocnici.

V současnosti Toníček dohání pomalu, ale za to s velkou radostí sobě vlastní, vše, co nemohl během léčby dělat. Chodíme na hřiště, objevujeme klouzačky, houpačky, pískoviště, přírodu a hlavně kontakt s dalšími dětmi a také zvířátky, která si okamžitě zamiloval a která mu od devíti měsíců byla odepřena. Přesto přese všechno, co nás potkalo, se snažíme užívat každého nového dne, který přijde, protože nás Toníček naučil důležité věci. Není důležité, co člověka bolí nebo trápí, ale hlavní je si užívat život s dětskou radostí. Dnes, téměř po 2,5 letech od té příšerné diagnózy, snad můžeme říci, že je vše na nejlepší cestě.

Závěrem mi dovolte ještě jednou poděkovat. Předně Toníčkovi, že to zvládnul, a také mamince Toníčka, která s ním byla 24 hodin každý den a nikdy jej ani na okamžik neopustila, i když to bylo nepředstavitelně psychicky těžké, avšak zcela obdivuhodné. Personálu Kliniky dětské hematologie a onkologie Fakultní nemocnice Motol za jejich péči a neutuchající podporu, která nám byla majákem na naší cestě. Rodině a přátelům, kteří nás podporovali a dodávali nám sílu. A samozřejmě také vám všem, protože jste nám velmi pomohli zvládnout tuto těžkou životní zkoušku a zároveň umožnili dopřát našemu synovi to nejlepší, aby zvládnul svůj nerovný a nelehký boj. A zvládne-li to, pak je to i díky vám všem. Ještě jednou moc děkujeme. Jste úžasní.