Třetí sobota v září je zasvěcena Světovému dni dárců kostní dřeně. A protože je téma darování kostní dřeně blízké i mnoha rodinám, kterým pomáhají Dobří andělé, stejně jako dárcům, přinášíme vám rozhovor s MUDr. Pavlem Jindrou, Ph.D. Primářem hematologicko-onkologického oddělení Fakultní nemocnice Plzeň a vedoucím lékařem Českého národního registru dárců dřeně, který slaví už 30 let fungování a sdružuje přes sto tisíc dárců.

Pane primáři, proč by se měl člověk nechat zapsat do registru dárců kostní dřeně?

Každoročně onemocní v naší zemi stovky lidí, včetně malých dětí, leukémií, zhoubnými nádory, či těžkými útlumy krvetvorby, případně dalšími vážnými nemocemi, které jsou léčitelné pouze transplantací kostní dřeně. Bohužel v rámci rodiny najdeme dárce jen asi pro čtvrtinu z nich, všichni ostatní jsou odkázáni na dobrovolného dárce zapsaného v některém z 80 registrů po celém světě. To, že pacientovi nejčastěji daruje krvetvorné buňky rodič či sourozenec, je jen mýtus. Čím více mladých, zdravých a především ochotných lidí se nám podaří zaregistrovat, tím větší šanci dostanou všichni pacienti.

Tím, že se člověk zaregistruje, se tedy automaticky dárcem nestává?

Přesně tak, registrace k nám je vlastně takový morální závazek, že kdyby někde na světě onemocněl člověk se stejnými či velmi podobnými transplantačními znaky, jsem tu pro něj a jsem ochoten darovat nezištně kousek sebe. Šance, že ke shodě mezi pacientem a dobrovolníkem dojde, je malá (reálně daruje cca 1 % ze všech zapsaných). Ale jak už jsem řekl, čím více lidí v databázi budeme mít, tím zvýšíme pravděpodobnost, že najdeme dárce opravdu pro každého.

V tuto chvíli se tedy nepodaří najít dárce pro každého pacienta?

Bohužel ne, zhruba pro každého čtvrtého pacienta dárce nenalezneme, nebo ho nalezneme příliš pozdě a nemoc je rychlejší. Změnit to můžeme jedině tak, že budeme neustále rozšiřovat databázi dobrovolníků. Všechny registry na světě spolupracují a databázi dobrovolníků sdílí. Zapsaný Čech tedy může darovat jak v rámci České republiky, EU, tak i do zámoří. Není to nic neobvyklého a bez úzké spolupráce všech registrů na světě by naše práce téměř nebyla možná.

Jak se tedy stát dárcem kostní dřeně?

Zapsat se můžete na některém z registračních center po celé republice, nebo na náboru v terénu. Celý proces zabere asi deset minut. Stačí vyplnit dotazník a setřít si speciální štětičkou dutinu ústní nebo darovat 2 mililitry krve. My už si z toho v laboratoři zjistíme vaše transplantační znaky a zaneseme vás do databáze.

Co se děje dál?

Můžeme najít pacienta shodného s vámi hned, za rok, za pět let, nebo taky nikdy. To už je ale jedno. Vy jste udělali maximum. Svojí registrací dáváte naději po celou dobu, co v databázi vedeni budete. Vyloučit vás musíme v 60 letech.

Když budu mít štěstí a budu vhodným dárcem, co následuje?

Těší mě, že říkáte, že budete mít štěstí. Ono to totiž opravdu naši dobrovolníci takto chápou a telefonát, že byli vybráni, je upřímně těší. Pokud bychom vás vybrali, čeká vás ještě množství vyšetření, zda skutečně můžete darovat a jste tím nejvhodnějším adeptem. Následně dostanete na výběr ze dvou možností odběru krvetvorných buněk a jde se na to.

O jaké možnosti se jedná?

Dárci mohou být odebrány krvetvorné buňky dvojím způsobem. Buď klasickým odsátím jehlou z kosti pánevní, to se dělá samozřejmě pod narkózou. Novější metodou je pak separace těchto buněk přímo z krve, což je velmi podobné jako darování plazmy. Připojíme vás na přístroj zvaný separátor, z jedné ruky vám krev bereme, v separátoru si odebereme krvetvorné buňky a do druhé ruky vám krev zase vrátíme. Tento druhý způsob je bez narkózy, ale zase vyžaduje několikadenní stimulaci krvetvorných buněk pomocí podkožních injekcí s tzv. růstovým faktorem.

Jedná se o bolestivý zákrok? Jak darování kostní dřeně popisují sami dobrovolníci?

Řeknu vám, co slýchám od našich dárců v nemocnici – po odběru z kosti pánevní popisují, že je bolí místo vpichu stejně, jako kdyby spadli na ledu nebo je někdo nakopl. Nejde o žádnou ostrou bolest, spíše pocit jako po nárazu. U separace nemluví o bolesti, je spíše zdlouhavá, což pro někoho může být nepříjemné. Dárce totiž musí vydržet 3 až 4 hodiny na separátoru, nepoškrábe se na nose, nedojde si na záchod… Navíc si před separací musí denně aplikovat injekce růstového faktoru. O všechny dárce se ale stará moc milý tým sestřiček, které se snaží samotný proces darování co nejvíce zpříjemnit.

Dozví se pak dárce, komu zachránil život?

Darování je anonymní, řekneme vám pouze, zda vaše kostní dřeň pomáhá v Česku, nebo putuje do zahraničí, a pohlaví pacienta. Anonymně si ale přes naše koordinační centrum můžete s pacientem vyměnit dopis či e-mail.

Děkujeme za rozhovor!