Čtyřletý Pavlík žije se svým mladším bráškou Kubíkem a rodiči Veronikou a Pavlem v Prachovicích na Chrudimsku. Když mu byl rok a půl, lékaři mu diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu. O těžkých začátcích jeho léčby i pokrocích, které už díky péči rodičů i odborníků udělal, vypráví paní Veronika.

Milí Dobří andělé,

nejprve bych vám za celou svou rodinu chtěla poslat alespoň tímto způsobem obrovské díky. Díky vám všem, kteří v této nelehké době dokážete myslet na ty, kteří neměli v životě štěstí a potýkají se s vážnými zdravotními problémy.

V našem případě se jedná o spastickou paraparézu dolních končetin a levé horní končetiny (tj. formu dětské mozkové obrny), s níž se potýká náš syn Pavlík, který v srpnu oslavil své čtvrté narozeniny. Jeho diagnóza nám byla sdělena až v jeho 18 měsících, a to navzdory všem vyšetřením a pravidelným prohlídkám, které miminko podstupuje. V tu dobu jsem byla v pokročilém stádiu těhotenství s druhým synem Kubíkem, kterému jsou nyní dva roky. Byly to ty nejhorší chvíle mého i manželova života.

I přes rostoucí těhotenské břicho jsem s Pavlíkem začala poctivě 4x denně cvičit dle Vojtovy metody, což není s téměř dvouletým dítětem zrovna jednoduché. Ale zvládli jsme více než rok a následně navázali cvičením zvaným Bobath koncept a cvičením na neurorehabilitační klinice, kde syn přicházel na to, jak využít naučené dovednosti z Vojtovy metody v praxi. Nejvíce ale Pavlíka zatím baví hipoterapie – koně si moc oblíbil a jsem ráda, že alespoň nějaká terapie ho nestresuje.

Všechna cvičení znamenala neustálé dojíždění a opouštění Kubíka, který mě jako miminko velice potřeboval. Bylo to neuvěřitelně těžké pro nás oba. Protože jsme se přece jen obávali, vyžádali jsme si neurologické vyšetření i pro Jakuba, kde bylo zjištěno, že má asymetrii a rozestup břišních svalů. To znamenalo i s ním 4x denně cvičit dle Vojtovy metody – a to bylo v době, kdy jsem takto cvičila i s Pavlíkem. Každý náš den tehdy začínal, probíhal a končil křikem obou našich synů. Toto velice náročné období už máme naštěstí za sebou. Kuba běhá a neuvěřitelně motivuje Pavlíka k pohybu.

Naše naděje na to zařadit Pavlíka do plnohodnotného života se zvyšuje hlavně díky tomu, že je to velice bystrý a chytrý kluk. Někdy mi přijde, že to, co mu chybí v nožkách, má navíc v hlavičce. Krásně mluví, chápe vše, co mu povídáme a co vidí. Toho i využíváme – manžel dost posiluje a já před ním doma denně cvičím, aby viděl, že necvičí jen on, že je to vlastně úplně normální a fajn. Díky tomu zvládáme každý den 20 minut posilovat celé jeho tělíčko, kdy úžasně spolupracuje a zvládá to – bez stresu z cizího prostředí a cizích lidí. Sama se vzdělávám a cviky a protahování, které nyní i ve svém věku doma Pavlík zvládá, jsme dali dohromady pod vedením a s konzultacemi zkušených fyzioterapeutů. Doma už máme vlastně takovou malou posilovnu, kterou bych chtěla rozšiřovat o další pomůcky, abychom co nejefektivněji a nejzábavněji naučili ty jeho nožičky a levou ručičku poslouchat. 

Aktuálně dojíždíme každý den do Kutné Hory na terapii ve speciálním „kosmickém“ oblečku. Páju tam moc chválí, jak krásně cvičí, což nás moc těší - jsme rádi, že se nám jej daří správně vést a motivovat. Do budoucna nás čekají lázně, ale na ty ještě úplně nespěcháme, jelikož potřebujeme co nejvíce posílit celé synovo tělíčko, aby všechny ty náročné terapie zvládl bez onemocnění a tedy případného předčasného ukončení pobytu.

Moc ráda jsem s vámi sdílela náš rodinný příběh, alespoň v kostce, abyste věděli, komu neuvěřitelně pomáháte zvládat nelehké časy. Nemoc našeho Pavlíka je to nejhorší, co nás mohlo potkat. Milujeme ho z celých našich srdcí a uděláme pro něj naprosto vše, co je v našich silách – a to i díky vám! Ještě jednou upřímné díky, Dobří andělé, že našemu Pavlíkovi pomáháte splnit sen stát pevně na vlastních nohách, protože s každým pádem je pro něj obrovsky těžké zase vstát.