0
0
0
Když se narodil, vážil sotva půl kila. I přes řadu zdravotních problémů ale neztrácí úsměv – příběh Matěje
Dvojčata Matěj a Šimon, dnes dvanáctiletí chlapci z obce nedaleko Plzně, kde žijí spolu s rodiči Milenou a Patrikem a mladším bráškou Jakubem, se narodili velmi předčasně. Na svět přišli v 25. týdnu těhotenství s porodní váhou 540 a 610 gramů. Po letech marných pokusů o otěhotnění tak radost a těšení rodičů na vytoužená miminka vystřídal strach, obavy a neustálá péče. Matěj se s následky předčasného narození potýká dosud.
Vývoj zdravotního stavu brášků byl nejistý. Lékaři ještě před narozením dvojčátek připravovali rodiče i na možnost, že by tak časný porod nemuseli chlapci přežít. „Když pak zvládli porod, přicházely další prognózy. Překonat kritické první tři dny, pak týden, deset dní… Vše bylo u těch našich půlkilových dětiček pořád nejisté,“ vzpomínají na nejtěžší chvíle manželé. Chlapci nakonec strávili v nemocnici první čtyři měsíce svého života, během nichž si jejich rodiče vyslechli řadu nejrůznějších prognóz i diagnóz. Mezi tu nejzásadnější patřila retinopatie nedonošených, čili poškození sítnice oka, které může způsobit i úplnou slepotu.
Šimonek se s následky předčasného porodu potýkal v menší míře. Zhruba ve dvou letech se jeho vývoj srovnal a zrakový handicap je podstatně menší než u jeho bratra Matěje. Ten je dnes prakticky nevidomý, rozpozná jen světlo a tmu. Také se potýká se středně těžkým mentálním postižením, vadou řeči a poruchou pozornosti s hyperaktivitou. „Prvních sedm let svého života navíc Matýsek většinu času jen rehabilitoval a cvičil. Odmítali jsme se s manželem smířit s tím, že by nikdy nechodil,“ vysvětluje jeho maminka Milena. Díky neúnavné péči rodičů a spolupráci s odborníky Matěj v šesti letech nakonec udělal první krůčky a rozmluvil se.
Dnes Matěje vozí jeho maminka každý den do školy pro děti se zrakovým handicapem v Plzni. Po škole s ním pak absolvuje nejrůznější rehabilitace či terapie, nejčastěji ergoterapii, hipoterapii, zdravotní cvičení nebo logopedii. „Snažíme se s manželem přijímat věci tak, jak jsou. Jsme smíření s tím, že toto je náš život. Zároveň jsme ale celou dobu nepřestávali věřit, že vše bude v pořádku. Maty měl špatné vyhlídky – zejména ohledně poškození plic a střev a hlavně se nevědělo, jak na tom do budoucna bude, co se týče pohybu,“ popisuje paní Milena a dodává s úsměvem: „Já ale zkrátka věřím, že síla je v lásce. Manžel, ten by vám zase řekl, že je jedno v co věřím já, ale že on věří mně. A to pro mě hodně znamená a dodává sílu. I přes to všechno, co jsme jako rodina prožili a prožíváme, jsme stále spolu. Už 26 let a máme se stále moc rádi.“
Vážné onemocnění jednoho z členů rodiny vždy ovlivní i všechny ostatní. Paní Milena s ohledem na péči o syna nemůže pracovat, proto zajištění rodiny leží na bedrech jejího manžela: „Pečuje o nás skvěle. Musí trávit čas v práci i za mě, často i o víkendech, protože péče o Matěje je stále náročná. Pokud však čas dovolí, snažím se přivydělávat jako kadeřnice,“ dodává s tím, že velkou pomocí jsou pro ně také příspěvky Dobrých andělů.
„Díky darům od Dobrých andělů mohu být ve větším klidu, když třeba kvůli nemoci kluků musím práci odsunout. Také nám pomáhají trávit více času společně. Matýsek miluje jezdit na výlety s rodinou a jsme rádi, že mu je i díky Dobrým andělům můžeme dopřát,“ doplňuje s vděčností.
0
0
0
