Čím je syn starší, tím víc mi dochází, jak to bude do budoucna náročné – příběh Ríši

Sedmiletý Ríša, který žije společně se svou maminkou Monikou v Mostě, se od narození potýká s dětskou mozkovou obrnou. Lékaři rodičům řekli, že jejich syn pravděpodobně nikdy nebude schopný samostatného pohybu. Oni se ale s takovou prognózou odmítli smířit, a tak od prvních dnů bojují o každý sebemenší pokrok.

„Ríša je momentálně ve stabilizovaném stavu. Navštěvuje přípravnou třídu ve speciální škole a pravidelně dochází na rehabilitace,“ začíná své vyprávění paní Monika. Dětská mozková obrna u jejího syna ovlivňuje pohyb všech končetin, a navíc je spojena s těžkou centrální koordinační poruchou. Během let proto Ríša absolvoval nespočet rehabilitací, neurorehabilitačních pobytů, lázní i odborných terapií, kvůli nimž rodina cestuje po celé republice – od Liberce přes Prahu až po České Budějovice. „Neskutečně moc si vážíme každoměsíční podpory Dobrých andělů. Nedokážu si ani představit, jak bychom vše zvládli. I díky vám jsem byla schopná synovi postupně zařídit domácí cvičebnu, sehnat všechny potřebné pomůcky a přemýšlet, co by ho mohlo posunout ještě dál,“ říká s vděčností maminka s tím, že finančně nákladné jsou samozřejmě zejména samotné rehabilitace a doprava na ně.

Oční komunikátor jako cesta k dorozumění se s okolím

Ríša je navzdory svému handicapu veselý a vnímavý chlapec. Bohužel ale nemluví a alternativní formy komunikace pro něj též nejsou možné. „Například znakování pro syna není vhodné, protože mu pravá ručička téměř nefunguje a levá jen velmi omezeně. Z tohoto důvodu nelze používat ani komunikační kartičky či jiné komunikátory, ke kterým jsou potřeba ruce,“ vysvětluje maminka. Velkou radost proto rodině nedávno přinesl oční komunikátor, který Ríšovi otevírá úplně nové možnosti. „Pro Ríšu je tento způsob zatím jedinou možností, jak se s okolím dorozumět,“ doplňuje paní Monika.

Nyní se Ríša učí ovládat tablet pomocí očí prostřednictvím speciálních her zaměřených na různé oblasti vývoje. Postupně by se mohl naučit používat také komunikační program, který lidem s poruchou řeči umožňuje dorozumívat se pomocí symbolů a obrázků. „V našem případě budeme nejprve trénovat jen ‚ano‘ nebo ‚ne‘. Pak mám v plánu vytvořit tabulku se základními denními potřebami. Časem si snad Ríša bude umět říct, že má žízeň nebo hlad, že by chtěl na procházku nebo že potřebuje na záchod,“ věří paní Monika.

Zvířecí parťák je hnacím motorem

Rodina má také nového čtyřnohého kamaráda – pejska Uriáška, který má na chlapce velmi dobrý vliv. „Ukázalo se, že pejsek je pro Ríšu skvělý pomocník. Ačkoliv zatím není asistenčním pejskem, postupně se ho tak snažím cvičit,“ popisuje maminka a dodává: „Již teď je velkým přínosem – například když synovi olizuje nefunkční pravou ručičku, Ríša ji začíná pomalu samovolně otvírat.“

„Moc bych si pro syna přála normální život plný radosti a zážitků. Čím je starší, tím víc mi dochází, jak to bude do budoucna náročné. Momentálně je relativně lehký a není problém ho kamkoliv přenést, ale za chvíli už běžné každodenní radosti, jako je například jízda na kolotoči, nebudou možné,“ svěřuje se paní Monika se svými obavami a uzavírá své vyprávění: „Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že existuje tolik dobrých lidí, kterým není život takových dětiček lhostejný. Milí Dobří andělé, moc vám děkujeme.“