0
0
0
Děti moc dobře vycítí, že je něco špatně – rozhovor s Jitkou a Petrem
Co vše v pětičlenné rodině změní vážná nemoc jednoho z rodičů? Povídali jsme si o tom s Petrem a Jitkou – rodiči šestnáctiletého Jirky, dvanáctileté Leontýnky a pětileté Sofinky, kterým Dobří andělé pomáhají již rok.
Petře, v srpnu 2018 jste vážně onemocněl – lékaři vám diagnostikovali mnohočetný myelom, nádorové onemocnění kostní dřeně. Vzpomínáte co předcházelo stanovení diagnózy?
Petr: V loňském roce jsem ochrnul na dolní končetiny. Převezli mě do Ústřední vojenské nemocnice, kde jsem podstoupil operaci páteře. Museli mi nahradit postižený obratel za umělý a stabilizovat páteř kovovým materiálem. Po rozboru se zjistilo, že mám právě mnohočetný myelom.
Jitko, jistě pro vás celá ta situace musela být těžká. Dokázala jste zachovat chladnou hlavu před dětmi? Co vám pomohlo psychicky vše zvládnout?
Jitka: Na takovou situaci se člověk nepřipraví, je to rána z čistého nebe a připadáte si jako ve špatném snu, ze kterého se ale neprobudíte. Děti moc dobře vycítí, že je něco špatně. Bylo to hodně náročné, ale díky rodině a skvělým přátelům jsme to zvládli.
Jak jste o celé onemocnění tatínka řekli dětem? Byli jste upřímní?
Jitka: Hned po první operaci mi pan doktor na neurochirurgii ve Střešovicích řekl, že umějí operovat téměř všechno, a i tohle zvládnou. To samé jsem řekla i dětem. Ale strach z toho, co bude, měly stejný jako já.
Co vše u vás v rodině nemoc změnila?
Petr: Změnila úplně všechno. Hlavně ale došlo k úbytku finančních prostředků a veškerý chod domácnosti byl na ženě.
Jak probíhala léčba?
Petr: Nejprve se muselo onemocnění zklidnit léky – dojížděl jsem dvakrát týdne na injekce do Fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze. Po ukončení čtyř cyklů léčby, která trvala čtyři měsíce, a následné chemoterapie, proběhla dvakrát autotransplantace kmenových buněk, vždy po třech měsících.
Hned na začátku léčby jste Petře musel přestal pracovat. Situace musela být o hodně těžší i kvůli tom, že jste OSVČ, že?
Petr: Ano, měl jsem malou stavební firmu, ve které jsem pracoval nejen hlavou, ale i rukama. Nějaký čas jsme se se ženou a pomocí mého bratra snažili firmu udržet, ale nefungovalo to, tak se moje podnikání ukončilo.
Jitko, musela jste i vy nějakým způsobem omezit zaměstnání?
Jitka: Pracovala jsem osmnáct let v dětském domově vzdáleném třicet kilometrů od našeho bydliště. Nebylo možné zde zůstat. Musela jsem se postarat o naše děti a manžela, když se vrátil z nemocnice. Jsem vděčná, že se mi naskytla pracovní příležitost v místě bydliště, a že mi zaměstnavatel vyšel vstříc. Abychom naši situaci zvládli finančně, musela jsem si najít ještě nějaké brigády. Ale rodina a kamarádi nás v nejtěžších chvílích podpořili. Věřila jsem, že všechno zvládneme.
Petře, jak se nyní cítíte?
Petr: Má léčba byla ukončena letos v lednu a nyní dojíždím vždy jednou za tři měsíce na pravidelné kontroly. Následkem silné chemoterapie mám poškozeno nervové zakončení dolních a částečně i horních končetin, tak se potýkám s nepříjemnou bolestí při chůzi.
Je tedy pravděpodobné, že se to dotkne i vaší práce, že?
Petr: Zatím netuším, kdy a jakou práci budu moci vykonávat – hlavně kvůli konstrukci v zádech a doporučení nezvedat nic těžkého.
Jak jste se dozvěděli o pomoci Dobrých andělů?
Jitka: Kamarádi, kteří jsou Dobrými anděly, nám o pomoci řekli. Netušila jsem, že je pomoc možná i pro onkologicky nemocného rodiče.
S čím vám příspěvky nejvíce pomáhají?
Příspěvky od Dobrých andělů využíváme především pro naše tři děti. Nejstarší syn Jiří je druhým rokem na střední škole, dcera Leontýnka miluje zvířata a jezdí na koni a nejmladší Sofinka chodí ve školce na kroužky. Díky Vám v tom mohou i nadále pokračovat. Vážíme si všech Dobrých andělů a z celého srdce Vám děkujeme. Doufáme, že i my se jednou staneme Dobrými anděly a pomůžeme někomu v tak těžké situaci. Děkujeme ❤
0
0
0
